Židovské svícny
Nejprodávanější
Tříramenný svícen na šábes/jom tov/jom kipur. Výška: 25 cm, rozpětí ramen: 28cm. Stříbro, ramena a výplň z obecného kovu. Puncován na ze spodní strany podstavce.
Krásný tříramenný svícen dekorovaný mnoha modrými kamínky a třema velkými eilatskými kameny na kulatém podstavci. Původ: Izrael, cca 1980 Rozměr: cca 24 cm Váha: 210,88 g
Když se řekne židovský svícen, popřípadě židovské svícny, vybaví se nám menora a chanukija, čili sedmiramenný svícen z jeruzalémského Chrámu a devítiramenný svícen známý ze svátku Chanuka. Každý má své specifické využití, ale zároveň je jejich příběh vzájemně provázán.
Menora (מנורה), jak již bylo řečeno, byla sedmiramenným svícnem v jeruzalémském Chrámu. Její podoba je zmíněna v Tóře, konkrétně v části Šemot (čili Exodus), kde je popsán postup jak menoru zhotovit. Podle židovské symboliky je menora zpodobňována s hořícím keřem, který Mojžíš spatřil na hoře Choréb a náhodný není ani počet svícnů, který má být odkazem k sedmi dnům stvoření. Prapůvodní zlatá menora stála jak ve stanu setkávání, tak v Šalamounově chrámu v Jeruzalémě. Po jeho zničení se však ztratila, a tak byla po zbudování Druhého chrámu vyrobena menora nová. Tu však ukradli Římané po zničení Chrámu v roce 70 n. l. Menora je tradičním symbolem judaismu, který se po vzniku Izraele v roce 1948 stal součástí izraelského státního znaku.
Chanukija (חנוכייה), jinak též chanukový svícen či chanuková menora, je zvláštní devítiramený svícen používaný během svátku Chanuka. Jeho příběh je odkazem k zázraku chrámové menory, který je oslavován svátkem Chanuka. Po úspěšném povstání Makabejských, kteří vyhnali helenizované Syřany, kteří Židy perzekuovali a znesvětili jejich Chrám, totiž bylo třeba Chrám opětovně vysvětit, což obnášelo zapálení menory. Čistého oleje, kterým se svícen zapaloval, však bylo pouze na jeden den. Svícen však zázrakem hořel celých osm dní, než se podařilo připravit olej nový. Připomínkou tohoto zázraku je zapalování svící na chanukových svícnech, známých jako chanukija.
Chanukové svícny se vyrábí z různých materiálů a v různých provedeních, mají však jeden společný prvek. Tím je osm ramen či úchytů na svíce a zvláštní devátý, který slouží pro potřebu svíce označované jako šameš ("služebník"), kterou jsou ostatní rozsvěcovány. Zapalování chanukových svícnů je jednou z hlavních tradic svátku Chanuka a má specifický systém. Během každého večera tohoto osmidenního svátku je zapálena jedna svíce tak, že první den je zapálena svíce jedna a poslední den osm + šameš. Zvykem je rozsvěcovat svíce zprava do leva.
Šábesové svícny se používají při zapalování svící krátce před začátkem šábesu. Šábes (též šabat) je dnem odpočinku, vycházející z Desatera, konkrétně z přikázání: “Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.” (Ex 20:8-11). Jde o ústřední a nejvýraznější obyčej judaismu.
Šábesové svíce zapalujeme 18 minut před začátkem šabatu (v Jeruzalémě 40 minut před jeho začátkem). Vždy jsou minimálně dvě, což odkazuje ke dvěma zněním přikázání o šabatu v Desateru. Zatímco v Exodu se píše “Pamatuj na den odpočinku” (זָכוֹר אֶת-יוֹם הַשַּׁבָּת), v Deuteronomiu se píše “Dbej na den odpočinku” (שָׁמוֹר אֶת-יוֹם הַשַּׁבָּת). Zvykem je nejprve zapálit svíce, následně si zakrýt oči, a poté pronést požehnání. Požehnáním vítáme šabat, a pokud bychom jej pronesli před zapálením svící, již bychom je nemohli zapálit. Rozdělávání ohně je totiž na šabat zakázané.
Šábesové svícny se historicky vyrábí z celé řady materiálů, od zlata a stříbra, přes mosaz a cín, až po sklo nebo křišťál, přičemž mohou být velmi zdobné, či naopak prostého a jednoduchého vzhledu.